Pražská Češka

Poslední dny spím v průměru necelé čtyři hodiny denně. Dvacet minut po třetí totiž spouští svůj přeradostný pokřik šabadaba dáááááá šabadabadáááááá  šaba šaba dadadadadááááá opeřenec, jehož nejsem schopna určit, neboť ani přitažlivému biologikáři se nepodařilo vyvolat ve mně touhu či potřebu naučit se ptačímu názvosloví, ačkoli ptáky samozřejmě miluju, obdivuju a dokonce mě i vzrušují.

Někdy ovšem i vyrušují jako tenhle můj šabadabák, co svými decibely rozdivočí všechny fógly – no dobře, tak ptáčky – periférie k šílenství, a protože moje střešní okna míří přímo do korun stromů v zahradách, budím se pocitem, že se všichni ti zpěváčci uhnízdili na polštářích mé svatyně, na těch polštářích, pod kterými ukrývám svá tajemství.

První dny mě uvádělo pění, zprvu nesmělé, do jarní euforie. Ach! Bože! A já si tu euforii prožívala naplno, neboť kolik takových chvil nad ránem si ještě užiju?  A co je víc než tyhle opojné chvíle?

Dnes po třetí hodině ranní jsem ovšem už pomyslela na kuši, co jsem ji kdysi Olegovi (podléhám touze nazývat ho…

View original post 69 ďalších slov

Reklamy